Občanský zákoník

Aktuální znění zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, včetně poslední novelizace. Obecná ustanovení zákoníku.

Spoluvlastnictví a společné jmění, vlastnické právo, právo zástavní, zadržovací a k cizím věcem jako věcná práva zákonně daná občanským zákoníkem.

Předcházení hrozícím škodám, odpovědnost za škodu a za bezdůvodné obohacení. Společná ustanovení o náhradě škody.

Smrtí zůstavitele nabývá dědic dědictví. Rozlišujeme dědění ze zákona a dědění ze závěti. Upraveno je i vydědění či odmítnutí dědictví.

Občanskoprávní smluvní vztahy upravuje závazkové právo. Nejdůležitější jsou kupní a směnná smlouva, darovací smlouva, smlouva o půjčce, nájemní smlouva. V podnikání jsou využívány smlouvy o přepravě či cestovní smlouva.

Jak napsat
Užitečné informace při hledání zaměstnání, rady do práce.
www.jaknapsat.cz

plná moc
Plná moc jako důležitý právní dokument. Vzor plné moci ke stažení zdarma.
plna-moc.cz

plná moc - vzor
Vzor plné moci zdarma ke stažení. Plná moc - vzor kdykoli k dispozici.
www.jaknapsat.cz/plna-moc-vzor/

závěť
Jak správně napsat závěť, patřičné náležitosti závěti. Sepsání poslední vůle.
www.jaknapsat.cz/zavet/

odmítnutí dědictví - vzor
Vzor písemného prohlášení o odmítnutí dědictví. Vzor odmítnutí dědictví, zřeknutí se.
odmitnuti-dedictvi-vzor

Občanský zákoník

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník upravující občanskoprávní vztahy majetkové povahy i duševní tvořivé činnosti. Občanský zákoník slouží k naplňování občanských práv a svobod, zejména nedotknutelnosti vlastnictví a ochrany osobnosti v souladu s dobrými mravy. Všichni mají rovné postavení, přičemž vzájemné občanskoprávní vztahy vznikají z právních úkonů jako projevů vůle, nejčastěji vyjádřených jednáním nebo opomenutím, smlouvami či ústní nebo písemnou dohodou.

Dědické právo

Dědické právo můžeme jednoduše vymezit jako souhrn právních norem upravujících přechod práv a povinností zemřelé fyzické osoby na její právní zástupce. Ne všechna práva a povinnosti zemřelé osoby však přecházejí na její právní zástupce děděním. Jsou práva, resp. povinnosti, která smrtí zanikají, u některých práv a povinností je pak stanoven zvláštní režim právního nástupnictví (např. právo nájmu bytu).

Přechod majetku zemřelé osoby na dědice je podle práva vázán na splnění určitých předpokladů. K těm patří vedle smrti zůstavitele existence dědictví, dědického titulu a způsobilého dědice.

Smrt zůstavitele

Smrt zůstavitele (tj. osoby, po jejíž smrti se dědí) je základním předpokladem pro dědění. Smrt každého člověka musí být zjištěna předepsaným způsobem. Nelze-li smrt prokázat předepsaným způsobem, ale je přitom jisto, že určitá osoba zemřela, může soud na základě jiných důkazů smrti úředně prohlásit osobu za mrtvou. Za mrtvou může soud prohlásit i nezvěstnou osobu, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem soudit, že již nežije.

Existence dědictví

K dědění nedochází po smrti každé fyzické osoby, ale pouze tehdy, byla-li tato osoba nositelem takových práv a povinností, která nezanikají smrtí a přecházejí na dědice. Aby tedy k dědění došlo, musí zde být existence dědictví jakožto určitého souboru práv a povinností.

Dědění vlastnického práva

Nejobvyklejším právem přecházejícím na dědice, je právo vlastnické. Dědění vlastnického práva je zakotveno již v ústavních zákonech (srovnej např. ústavní zákon č. 23/1991 Sb.). K přechodu vlastnického práva dochází jak tehdy, když zemřelý byl výlučným vlastníkem, tak i v případě, že byl podílovým, resp. bezpodílovým spoluvlastníkem. Jde-li o podílové spoluvlastnictví, pak je předmětem dědění spoluvlastnický podíl náležející zemřelému. Byl-li zemřelý subjektem bezpodílového spoluvlastnictví manželů, soud v rámci řízení o dědictví nejprve vypořádá bezpodílové spoluvlastnictví a také určí, která část náleží pozůstalému manželovi a která zůstaviteli. Tato posléze uvedená část je pak předmětem samotného dědění. Dědictvím rozumíme nejen práva zůstavitele, tj. jeho aktiva, ale také jeho povinnosti, tj. pasíva, pokud nezanikají jeho smrtí a přecházejí na dědice. Dědic tedy odpovídá za dluhy zůstavitele, a to až do výše nabytého dědictví.

Existence dědického titulu

Dalším předpokladem dědění je existence dědického titulu, tj. právního důvodu, na jehož základě je dědic povolán k dědění. Naše dědické právo zná pouze dva dědické tituly, a to zákon a závěť. Oba tyto tituly se navzájem nevylučují, a je tedy možné, aby jeden a týž dědic nabyl současně dědictví jak ze závěti, tak i ze zákona, resp. aby k dědění po určité osobě byli povoláni jak dědicové ze zákona, tak i dědicové ze závěti. K takovému souběhu může dojít např. tehdy, když zůstavitel nepořídil závětí o celém svém majetku, nebo když sice pořídil o celém majetku, ale závěť je z nějakého důvodu částečně neplatná.

Dědická způsobilost

K tomu, aby určitý dědic, jemuž svědčí dědický titul, mohl nabýt dědictví, je třeba, aby měl tzv. dědickou způsobilost. Právo být dědicem přiznává zákon každému subjektu, který má právní subjektivitu, tedy je způsobilý k právům a povinnostem. Z tohoto hlediska je tedy způsobilá dědit jak osoba fyzická, tak i právnická (včetně státu). Právní úprava pak dále stanoví další předpoklady dědické způsobilosti. Pokud jde o dědice ze zákona, musí být tito v určitém zákonem kvalifikovaném příbuzenském či obdobném vztahu k zůstaviteli. Pro všechny dědice pak platí, že zde nesmí být dán důvod vylučující jejich dědickou způsobilost upravený v ust. § 469 OZ. Podle citovaného ustanovení zákona nedědí ten, kdo se dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho manželům, dětem nebo rodičům. K tomuto jednání musí dojít ještě za života zůstavitele. I přesto však může taková osoba dědit, pokud jí zůstavitel toto jednání odpustil. Dalším důvodem dědické nezpůsobilosti je skutečnost, že se dědic dopustil zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitele (např. zatajení, zfalšování závěti apod.). Uvedeného jednání se lze dopustit jak za života zůstavitele, tak i po jeho smrti. Stalo-li se tak ještě za života zůstavitele, může i zde dojít k odpuštění zůstavitelem, a pak i taková osoba dědí. Důvodem zbavení dědického nároku může být vedle jednání zakládajícího dědickou nezpůsobilost i jiné v zákoně specifikované jednání dědice, a to pouze tzv. neopomenutelného dědice. Jde o jednání zakládající důvod vydědění (viz dále).

Dědění ze zákona

Jak již bylo konstatováno, jsou podle platného dědického práva dědicové povoláni k dědění buď na základě zákona nebo závěti. Při dědění ze zákona přechází majetek zůstavitele na osoby určené zákonem. Tito dědicové jsou rozděleni do čtyř dědických skupin v závislosti na stupni příbuzenství, resp. existenci jiného kvalifikovaného vztahu k zůstaviteli. Pořadí dědických skupin stanovené zákonem je závazné v tom smyslu, že nejprve jsou k dědění povoláni dědicové skupiny prvé, a nejsou-li zde, resp. žádná z nich nedědí (např. pro dědickou nezpůsobilost, protože dědictví odmítla), nastupují dědicové skupiny druhé atd.

Pořadí dědických skupin

Prvá skupina zákonných dědiců je představována dětmi zůstavitele a pozůstalým manželem. Každý z těchto dědiců dědí stejným dílem. Nedědí-li dítě zůstavitele, nabývají jeho dědického podílu stejným dílem jeho děti, tj. ve vztahu k zůstaviteli jeho vnuci. Nedědí-li ani tyto, nastupují na uvolněný dědický podíl potomci vzdálenější. K dědění v prvé dědické skupině dochází vždy, zanechal-li zůstavitel alespoň jednoho potomka, který dědí. Pozůstalý manžel nemůže nikdy sám v prvé dědické skupině dědit, ale přechází pak do skupiny druhé, do níž patří vedle pozůstalého manžela rodiče zůstavitele a osoby, které s ním žily ve společné domácnosti nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí a které z tohoto důvodu pečovaly o společnou domácnost zůstavitele nebo na něj byly odkázány výživou. Ve druhé dědické skupině náleží pozůstalému manželovi nejméně polovina dědictví; není-li zde žádný z dalších dědiců druhé skupiny, resp. žádný z nich nenabude dědictví, může nabýt celé dědictví. Ve druhé dědické skupině mohou také samostatně dědit rodiče zůstavitele, resp. jeden z nich. Naproti tomu nemohou samostatné ve druhé skupině dědit tzv. osoby spolužijící.

Nezanechal-li zůstavitel žádné potomky, rodiče, manžela, resp. žádná z těchto osob nedědí, nastává dědění ve třetí dědické skupině, která je představována sourozenci zůstavitele a tzv. osobami spolužijícími. Dědicové třetí skupiny dědí rovným dílem. Nedědí-li některý ze sourozenců zůstavitele, nastupují na jeho podíl jeho děti, tj. ve vztahu k zůstaviteli jeho neteře a synovci. Nedědí-li pak žádný z dědiců skupiny třetí, nastupuje skupina čtvrtá, do níž patří prarodiče zůstavitele (dědové a báby z obou stran). Nedědí-li žádný z nich, dědí stejným dílem jejich děti, tj. ve vztahu k zůstaviteli jeho strýcové a tety.

Tímto vymezením pak zákonná dědická posloupnost končí. Nepřipadne-li dědictví ani této čtvrté skupině a není-li zde samozřejmě ani závětní dědic, připadá dědictví státu jako odúmrť.

Dědění ze závěti

Závětí může zůstavitel upravit dědickou posloupnost odchylně od posloupnosti zákonné tím, že určí sám osoby, na něž má v případě jeho smrti jeho majetek přejít. Možnost pořizovat závětí je v současné právní úpravě oproti předchozí značně rozšířena. I nyní však musí respektovat zůstavitel určitá zákonem stanovená pravidla, za nichž může k dědění ze závěti dojít.

Náležitosti závěti

Především je třeba, aby byly dodrženy určité obsahové a formální náležitosti závěti. Závěť je právním úkonem, a proto musí v prvé řadě vyhovovat obecným náležitostem právních úkonů. Vedle toho musí závěť vyhovovat dalším náležitostem stanoveným zvláště pro tento typ právního úkonu. Jde zejména o formální náležitosti závěti. Závěť je úkonem přísně formálním, a nejsou-li tyto formální náležitosti splněny, je závěť absolutně neplatná. Z hlediska formy může zůstavitel pořídit buď tzv. holografní závětí, tj. závětí, která je celá psána vlastní rukou zůstavitele, jím podepsána a datována. Takovouto závětí může pořídit pouze osoba, která může číst a psát.

Vedle této formy závěti připouští platná právní úprava i tzv. závěť alografní, což je závěť, která není psána vlastní rukou zůstavitelem, ale je psána např. na psacím stroji či osobou od zůstavitele odlišnou. Zákon rozeznává dvě podoby této alografní závěti, a to obecnou a zvláštní, která platí pro osoby, jež nemohou číst nebo psát (srov. § 476b a § 476c, § 476d občanského zákoníku). Konečně poslední formou závěti je závěť psaná notářským zápisem.

Obsah závěti

Pokud jde o obsah závěti, musí být ze závěti patrno, že zůstavitel projevuje svou vůli nakládat se svým majetkem pro případ smrti. Není rozhodné, jak je závěť označena, resp. jak je formulována, pokud z ní lze případně i za pomoci výkladu zjistit vůli zůstavitele pořídit pro případ smrti svým majetkem. Hlavním obsahovým ustanovením závěti je stanovení dědice (dědiců). Označení dědice musí být určité; lze jen doporučit, aby se tak stalo označením jména a příjmení dědice, případně dalšími údaji (příbuzenský vztah, data narození). Ustanoví-li zůstavitel v závěti více dědiců, může také určit jejich dědické podíly. Neurčí-li je, platí, že podíly dědiců jsou stejné.

Neopomenutelný dědic

Možnost pořizovat závětí je omezena ve prospěch určitých dědiců — potomků zůstavitele. Tito dědicové nesmí být v závěti opomenuti, ať jsou zletilí či nikoliv. Jde-li o potomka nezletilého, musí se mu dostat nejméně tolik, kolik by činil jeho podíl ze zákona. Potomku zletilému se musí dostat nejméně polovina jeho zákonného dědického podílu. Nerespektuje-li závěť práva tohoto neopomenutelného dědice, je zcela nebo zčásti neplatná. K neplatnosti závěti nedochází však přímo ze zákona, ale až na návrh tohoto dědice, jde tedy o tzv. neplatnost relativní. Při posuzování nároku neopomenutelného dědice platí, že potomek bližší vylučuje potomka vzdálenějšího, tzn. že nejprve je k dědění povoláno dítě zůstavitele, a není-li tu, resp. nedědí-li, nastupuje potomek vzdálenější.

Ochrana není neopomenutelnému dědici poskytována tehdy, byl-li platně vyděděn. Zůstavitel může vydědit svého potomka pouze ze zákonem stanovených důvodů (§ 469a OZ). Jde např. o takové jednání dědice, které spočívá v neposkytnutí potřebné pomoci zůstaviteli, neprojevování dostatečného zájmu o zůstavitele atd. Na rozdíl od dědické nezpůsobilosti, kdy určité chování dědice zbavuje dědice jeho dědického nároku přímo ze zákona, je u jednání zakládajícího důvod vydědění třeba, aby zůstavitel svého potomka vydědil, tj. aby učinil výslovný projev vůle, jímž ho jeho dědického nároku zbavuje. Pro uvedený projev vůle platí stejné náležitosti jako pro závěť.

Nabývání dědictví

Pokud jde o nabývání dědictví, vychází naše právní úprava ze zásady, že dědictví se nabývá již okamžikem smrti zůstavitele. Uvedené právní následky může dědic odvrátit tím, že dědictví odmítne. Odmítnutí dědictví je výslovný projev vůle dědice adresovaný soudu, jímž dává najevo, že nechce být dědicem po určitém zůstaviteli. Uvedený projev vůle je nutno učinit ve stanovené lhůtě a nesmí být podmíněn žádnými výhradami a podmínkami. Není také možné, aby dědic odmítl dědictví ze závěti a přijal dědění ze zákona či naopak.

I když se dědictví nabývá smrtí zůstavitele, je přesto nutné, aby příslušný státní orgán tuto skutečnost deklaroval. Podle platné právní úpravy je tímto orgánem soud. Je-li dědic pouze jeden, potvrdí mu nabytí dědictví. Je-li dědiců více, vypořádají se mezi sebou dohodou, kterou soud schválí, neodporuje-li zákonu nebo dobrým mravům. Nedojde-li k dohodě, potvrdí soud nabytí dědictví těm, jejichž dědické právo bylo prokázáno, a to podle dědických podílů.

obcansky-zakonik.eu
občanský zákoník
dědictví, smlouvy, škoda, reklamace